Recenze na restaurace, kavárny, bistra, hospody, paluše, pajzly a další velevážené podniky společného stravování zpravidla nepíšu, poněvadž jsem v zásadě velmi nenáročný konzument. Zkrátka a dobře, sežeru takřka vše a nestěžuji si, protože coby sám absolvent hotelovky znám tuto práci a její (ne)vděčnost i z druhé strany barpultu, přestože mě život zavál profesně zcela jinam. Zde mi však dovolte výjimku.

Restaurace je stylová, vintage, francouzský venkov. Pokud je to styl, ne pouze ošuntělost, pak je vše v nejlepším pořádku. V La Familia Café je tato podmínka vcelku splněna a design tu funguje dobře. Snad jen laminátová podlaha u vchodu by si zaloužila menší renovaci, přeci jen je v těchto místech zatěžována nejvíce. Příjemné překvapení byl oděv obsluhy: černé kalhoty/sukně, bílá košile/halenka, motýlek. Obsluha upravená, límečky čisté, nehty ostříhané, u dam nenalakované, dlouhé vlasy sepnuté. Tak to má být, tak má vypadat číšník/servírka! Pecka!

S manželkou jsme původně přišli přečkat polední zavírací dobu obchodů a služeb (ano, ve Znojmě máme na spoustě adres stále hluboké osmdesátky) při dobré kávě. Potud vše v pořádku. Netuším sice, proč se káva podává na prkýnku, které zabere prakticky celý stůl u jedné osoby, obyčejný podšálek s rozetkou by bezesporu splnil účel daleko lépe, ale to ponechme stranou. To je plně v kompetenci paní či pána domu. Podstatné je, že káva byla slušný standard.

I zatoužil jsem dát si po dlouhé době ke kávě něco sladkého a objednal si domácí taštičky plněné brusinkami s vanilkovým krémem a šlehačkou. Přátelé, této dobrotě se vyhněte širokým obloukem! Nemusíte být zapálení gourmeti ani zanícení labužníci, plně postačí, máte-li svůj žaludek alespoň trochu rádi.

Neboť: – taštičky byly na okrajích suché jak cesta, okoralé, tvrdé – neklamná známka čerstvého vytažení z mrazáku a následné ohřevné péče, kterou zkřehlému a mrazem beznadějně vysušenému těstu dopřál nechvalně proslulý „Chef Mike“ (čti mikrovlnka),

– jestli taštičky byly plněné, pak leda tak horkým vzduchem: zevnitř byly potřené cca mikrometrovou vrstvou zavařeniny nebo džemu neurčité barvy, chuti a původu, zde se tedy náramně šetřilo,

– máte-li snad někdo pocit, že pod označením „vanilkový krém“ se skrývá něco čerstvě ušlehaného z mléka, vaječných žloutků, cukru, másla, vanilky atd., musím vás zklamat: jednalo se o prachsprostý práškový pudink z pytlíku za kačku pade, kterého bylo na talíř kydnuto hrubým odhadem tak čtvrt kila a který ještě během cesty z kuchyně na můj stůl ztvrdnul v rosolovitou hmotu, již srdnatě držela pohromadě zvětralá kůrka; pokud trpíte na průjmy, dejte si to, protože tahle kejda vám zaručeně zalepí vnitřnosti minimálně na týden,

– nejlepší na celé této krmi byl kopeček šlehačky, která alespoň byla skutečně šlehačkou, ne plastovou náhražkou z flašky z Albertu, jenže ta to jaksi sama nevytrhne.

Za 80 Kč by mi bylo stydno tuto kejdu, jež vám v břichu ztvrdne v přetěžký kámen, donést komukoli ke stolu. Popřát hostovi dobrou chuť je pak už jen vrchol sarkasmu, shnilá třešeň na strašlivě nedobrém dortu. Tuším, že chyba byla zřejmě již v mé volbě: dát si něco, co asi nejde příliš na odbyt, to chtělo odvahu, jenže v okamžiku objednávky jsem si to neuvědomil. Na druhou stranu, pokud něco nejde na odbyt, asi bych to raději stáhl z karty, než abych podával sajrajt v prapodivném skupenství a ještě si za něj nechal zaplatit.

Manželčin čerstvý salát s kozím sýrem, slaninou a ořechy byl ze strany mé lepší polovičky hodnocen bez výhrad, taky na něm asi nebylo moc co pokazit. Já se jej tedy neodvážil ochutnat: stejně bych nic necítil, protože jsem stále ještě neúspěšně splachoval pachuť plastového pudinku (pokud se Britové někdy dozvědí, co u nás slovem „pudink“ označujeme, vyhlásí nám válku, to mi věřte) s rozmrazeným čímsi z míst, kde ještě před několika minutami dlely chuťové pohárky. Nebyl bych tudíž při hodnocení objektivní, dá-li se u hodnocení pokrmů vůbec hovořit o objektivitě.

Dvě hvězdičky si podnik zaslouží za velmi slušný servis a čistotu toalet, které v našich končinách pohříchu nebývají standardem.